Au jour fixé, l'appartement du comte Ulric de Rouvres était préparé. Ulric y donna rendez-vous pour le soir même à trois des plus célèbres médecins de Paris. Puis il courut chercher Rosette.
Elle venait de mourir depuis une heure. Ulric revint à son nouveau logement, où il trouva son ancien ami Tristan, qu'il avait fait appeler, et qui l'attendait avec les trois médecins.
—Vous pouvez vous retirer, messieurs, dit Ulric à ceux-ci. La personne pour laquelle je désirais vous consulter n'existe plus.
Tristan, resté seul avec le comte Ulric, n'essaya pas de calmer sa douleur, mais il s'y associa fraternellement. Ce fut lui qui dirigea les splendides obsèques qu'on fit à Rosette, au grand étonnement de tout l'hôpital. Il racheta les objets que la jeune fille avait emportés avec elle, et qui, après sa mort, étaient devenus la propriété de l'administration. Parmi ces objets se trouvait la petite robe bleue, la seule qui restât à la pauvre défunte. Par ses soins aussi, l'ancien mobilier d'Ulric, quand il demeurait avec Rosette, fut transporté dans une pièce de son nouvel appartement.
Ce fut peu de jours après qu'Ulric, décidé à mourir, partait pour l'Angleterre.
Tels étaient les antécédents de ce personnage au moment où il entrait dans les salons du café de Foy.
L'arrivée d'Ulric causa un grand mouvement dans l'assemblée. Les hommes se levèrent et lui adressèrent le salut courtois des gens du monde. Quant aux femmes, elles tinrent effrontément pendant cinq minutes le comte de Rouvres presque embarrassé sous la batterie de leurs regards, curieux jusqu'à l'indiscrétion.
—Allons, mon cher trépassé, dit Tristan en faisant asseoir Ulric à la place qui lui avait été réservée auprès de Fanny, signalez par un toast votre rentrée dans le monde des vivants. Madame, ajouta Tristan en désignant Fanny, immobile sous son masque, madame vous fera raison. Et vous, dit-il tout bas à l'oreille de la jeune femme, n'oubliez pas ce que je vous ai recommandé.
Ulric prit un grand verre rempli jusqu'au bord et s'écria:
—Je bois....
—N'oubliez pas que les toasts politiques sont interdits, lui cria Tristan.
—Je bois à la Mort, dit Ulric en portant le verre à ses lèvres, après avoir salué sa voisine masquée.
—Et moi, répondit Fanny en buvant à son tour... je bois à la jeunesse, à l'amour. Et comme un éclair qui déchire un nuage, un sourire de flamme s'alluma sous son masque de velours. | V dohodnutý den bylo apartmá hraběte Ulrika de Rouvres připraveno. Na ten večer Ulric sezval tři z nejproslulejších pařížských lékařů. Pak běžel pro Rosettu. Ta byla již hodinu po smrti. Ulric se vrátil do svého nového apartmá a nalezl tam svého starého přítele Tristana, jehož nechal zavolat, a který na něj čekal spolu se třemi lékaři. - Můžete odejít, pánové, řekl jim Ulric. Osoba, kvůli níž jsem vás zavolal, již není naživu. Když zůstal Tristan s hrabětem Ulrikem o samotě, nepokoušel se jeho zármutek utišovat, ale bratrsky jej s ním sdílel. Byl to on, kdo zařídil velkolepý pohřeb, jehož se Rosettě – k velkému údivu celé nemocnice – dostalo. Odkoupil osobní věci, které si dívka s sebou vzala, a které po její smrti propadly státu. Mezi těmito věcmi byly i ty lehké modré šaty, jediné, které ubohé zesnulé dívce zbyly. Tristan se také postaral o to, aby byl původní Ulrikův nábytek z dob, kdy bydlel s Rosettou, přestěhován do jedné z místností v jeho novém apartmá. Jen pár dní nato odjel Ulric, rozhodnutý zemřít, do Anglie. Taková tedy byla minulost osoby, která nyní vcházela do salónů Café de Foy. Ulrikův příchod způsobil mezi přítomnými pozdvižení. Muži vstávali a zdravili ho, jak se podle tehdejší etikety ve vyšších společenských kruzích slušelo. Pokud jde o ženy, ty si jej bezostyšně pět minut prohlížely, až hraběte de Rouvres ta kanonáda jejich zvědavých, až drzých pohledů uváděla skoro do rozpaků. - Do toho, můj milý nebožtíku, řekl Tristan, když Ulrika usazoval na místo, které pro něj vedle Fanny vyhradili, připijte na znamení vašeho návratu do říše živých. Od paní, dodal Tristan a ukázal na Fanny, která pod svou maskou nehnula ani brvou, od paní se vám dostane náležitého zadostiučinění. A vy, pošeptal mladé ženě do ucha, nezapomeňte, co jsem vám kladl na srdce. Ulric vzal velkou sklenici naplněnou až po okraj a zvolal : - Připíjím… - Nezapomeňte, že pronášet politicky laděné přípitky je zakázáno, okřikl ho Tristan. - Připíjím na Smrt, řekl Ulric, když pozdravil svou sousedku s maskou a nesl sklenici k ústům. - A já, odvětila Fanny, když na ni přišla řada s přípitkem… já připíjím na mládí, na lásku. A jako blesk, který rozetne mračna, se pod její sametovou maskou rozzářil jiskrný úsměv. |