Am andern Tag war die Hochzeit. Während der Trauung hörte man die Braut weinen, es schien, als ahne sie ihr trauriges Schicksal voraus, während der Bräutigam, Herr Peter Salomon Curius, selbstbewußt und höhnisch lächelnd um sich blickte. Die Sache war die, daß es kein Geschöpf auf Gottes Erdboden gab, dem er sich nicht überlegen gefühlt hätte.
Als das Hochzeitsmahl zu Ende war, wurde Engelhart mit den andern Kindern ins Freie geschickt. Es war ein lieblicher Garten hinter dem Haus, voll Apfel- und Kirschenbäumen. In dem dumpfen Trieb aufzufallen, sonderte sich Engelhart von der Gesellschaft ab und schritt in einer den Erwachsenen abgelauschten Gangart in der Tiefe des Gartens hin und her. Was ihm unbewußt dabei vorgeschwebt hatte, geschah; die jüngste Cousine folgte ihm, stellte sich ihm gegenüber und blitzte ihn mit dunkeln Augen schweigend an. Nach einer Weile fragte Engelhart um ihren Namen, den er wohl schon einige Male gehört, aber nicht eigentlich begriffen hatte. Sie hieß Esmeralda, nach der Frau des Onkels Michael in Wien, und man rief sie Esmee. Dieser Umstand erweckte von neuem Engelharts prickelnde Eifersucht, und er fing an, prahlerische Reden zu führen. Der Lügengeist kam über ihn, zum Schluß stand er seinem wahnvollen Gerede machtlos gegenüber, und Esmee, die ihn verwundert angestarrt hatte, lief spöttisch lachend davon.
Um diese Zeit faßten seine Eltern den Beschluß, ihn, obwohl er zum pflichtmäßigen Schulbesuch noch ein Jahr Zeit hatte, in eine Vorbereitungsklasse zu schicken, die ein alter Lehrer namens Herschkamm leitete. Herr Ratgeber, der große Stücke auf Engelharts Begabung hielt und große Erwartungen von seiner Zukunft hegte, war ungeduldig, ihn in den Kreis des Lebens eintreten, von der Quelle des Wissens trinken zu sehen. Er dachte an seine eigne entbehrungs- und mühevolle Jugend. Noch in den ersten Jahren seiner Ehe liebte er gehaltvolle Gespräche und gute Bücher und bewahrte eine schwärmerische Achtung für alles, was ihm geistig versagt und durch äußerliche Umstände vorenthalten blieb. | Druhý den byla svatba. Během obřadu bylo slyšet jak nevěsta pláče, zdálo se, jako by tušila svůj nešťastný osud, zatímco ženich, pan Peter Salomon Curius, se okolo sebe díval s jízlivým úsměvem. Věc se měla tak, že na celém Božím světě nebylo stvoření, nad kterým by kdy necítil převahu. Když byla svatební hostina u konce, poslali Engelharta s ostatními dětmi ven. Za domem byla půvabná zahrada plná jabloní a třešní. V otupělé snaze vzbudit pozornost se Engelhart oddělil od společnosti a kráčel sem a tam v hlubinách zahrady chůzí, kterou odpozoroval od dospělých. A tu se stalo něco, co mu přitom nevědomky tanulo na mysli; nejmladší sestřenice ho následovala, postavila se před něj a mlčky se na něj podívala svýma tmavýma očima. Po chvíli se jí Engelhart zeptal na jméno, které už asi několikrát slyšel, ale ve skutečnosti ho nepochytil. Jmenovala se Esmeralda po ženě strýce Michaela z Vídně a říkalo se jí Esmee. V Engelhartovi to znovu vzbudilo svrbivou žárlivost a začal vést vychloubačné řeči. Zmocnila se ho lhavost, nakonec stál bezmocně tváří v tvář svému klamavému tlachání a Esmee, která na něj užasle zírala, utekla s posměšným smíchem. Zhruba tehdy se jeho rodiče rozhodli, že ačkoliv mu do povinné školní docházky zbýval ještě rok, poslat ho do přípravné třídy, kterou vedl starý učitel jménem Herschkamm. Pan Ratgeber, který měl vysoké mínění o Engelhartově nadání a velká očekávání od jeho budoucnosti, se nemohl dočkat, až ho uvidí, jak vstupuje do kruhu života a pije z pramenu vědomostí. Myslel na své vlastní mládí plné strádání a námahy. Ještě v prvních letech svého manželství miloval výživné rozhovory a dobré knihy a nadšeně ctil vše, co mu bylo na duchovní úrovni odepřeno a o co byl kvůli vnějším okolnostem ochuzen. |